První letošní akcí, co se vymyká klasickému pátečnímu tréninku na umělce, bylo tréninkové utkání s hráči „A“ týmu a juniorky, které se uskutečnilo 2.4.2010.
Kromě hráčů RCŘ a o33 se na place objevilo také kvarteto hráčů RK Strakonice, kteří ukázali velké předpoklady ke svému dalšímu růstu. Hrálo se na zadním, tréninkovém hřišti, 4x20min. Trenér Kejval namixoval dvě sestavy z celkového počtu cca 45 hráčů.
Obě mužstva se snažila hrát stále rukama, aktivně vynášet balon z vlastní 22 a útočit. Díky dostatečnému počtu střídajících hráčů se dal tento styl hry vydržet po celou dobu zápasu.
Utkání splnilo svůj účel, tedy aspoň pro nás, o33, kdy jsme si zase po půl roce „osahali“ velké hřiště /a zase se podivili nad tím, jak strašně je veliké 🙂 / a měli možnost zblízka poznat rvavost, nasazení a rychlost mladých hráčů i přehled ve hře co předváděli starší ostřílení borci.
Celý zápas se pak „dohrával“ na ragby baru a následně i v dalších restauračních zařízeních a zcela určitě to nebylo jen 4x20min …
Níže přikládám velice zajímavý komentář od Zdeňka.
POHLED Z PRVNÍ ŘADY
Když jsem se poprvé dočetl o plánovaném společném tréninkovém zápase mezi námi a říčanským „áčkem“, přišlo mi to tak trochu jako omyl. To, že na tom asi něco pravdy bude, mi začalo docházet poté, co se ukázalo, že na zápas byli pozváni také Dudáci ze Strakonic a říčanští junioři. Nijak mne to ale neuklidnilo. Ba naopak. Hlavou se mi honily myšlenky jako:“To bude ostuda! Co když budu kazit jako vždycky? Chytání děravýma rukama, přihrávky za roh, hra na zemi, bloudění v ofsajdu…“. Nicméně jsem tyhle myšlenky zahnal s tím, že kdo se bojí, nesmí do lesa, přihlásil se k účasti a nedočkavě očekával věcí příštích.
Už ani nevím, jak se to seběhlo, ale najednou byl sice studený, leč slunečný páteční podvečer a já stál na kraji hřiště, na němž se skutečně hrálo. Zanedlouho jsem se i já ocitl na hrací ploše s předsevzetím předvést vše, co jsem se naučil, to jest hlavně nekopat a hrát hlavou. Přesně jak se to od prvořadníka očekává.
Pravda, chvíli jsem se trochu hledal, protože mí spoluhráči neměli čísla a nějak nebyl čas zjišťovat kdo je kdo, ale první mlýn mi vnesl jasno. Bylo neuvěřitelné vidět řítit se proti sobě někoho, koho jsem dosud znal jen z obrázků v programech ligových zápasů, nebo z tribuny. To, že se mi to nezdá, mi došlo ve stejném okamžiku, kdy jsem uvítal, že trávník, několik dní smáčený deštěm je ve srovnání s umělkou měkký jako matrace.
Z mého pohledu se zápas záhy proměnil v nepřetržitý příval nových poznatků a rad, kde se stíral rozdíl mezi soupeři, a zkušenější radili nám ostatním. Vždyť kde jinde by mi pilíř soupeře opravoval postoj těsně před svázáním mlýna? A nešlo jen o mne. Podobných rad jsem kolem sebe zaslechl bezpočet.
Pokud jde o mne, tak myslím, že to nakonec ostuda nebyla. Alespoň mi to nikdo nedal ani náznakem najevo a já neměl ani na okamžik pocit, že by na hřišti byl někdo, kdo si ten mač patřičně neužil. A tak, když se snažím srovnat si, co všechno mi ten páteční podvečer přinesl, napadá mne především dlouhý seznam toho, co potřebuji ve své hře zlepšit, obrovská chuť to zkusit, lítost nad všemi těmi, kdo se nemohli zúčastnit a chuť si podobný zápas zase brzo zopakovat. Díky.
